Pohled od lůžka

Do místnosti léčitele vstupuji jen v županu a v prádle, ale nejdu sám, mám s sebou kolegu. Vítá nás podsaditý muž menší postavy, přátelský a usměvavý, zdraví se s námi a krátce si s přítelem připomínají společné známé. Jeho usměvavá žena mu dělá při zákroku pomocnici. Máme prosbu: může být přítel přítomen léčení? Pan Lino beze všeho souhlasí. Když však začneme o fotografování pro časopis, viditelně se zarazí a zavrtí rozhodně hlavou.

„Ne. Víte, máme s médii špatné zkušenosti.“

Po kratším rozhovoru zdráhavě souhlasí: „Dobrá, ale jen jeden snímek.“

Než ulehnu na lehátko, svěřuji se se svými zdravotními potížemi. Nejsou velké: v noci se budívám nevolností od žaludku, to může být příznakem pozdějších větších potíží; mám trochu bolestivé klouby a taky mi mravenčí palce u nohou; asi špatný krevní oběh, kdysi mi omrzly a teď jim nedělá dobře dlouhé vysedávání u stolu. Léčitel si natírá ruce masážní emulzí a přejíždí mi pevnými pohyby po pažích a horní polovině těla. Možná masáž, možná stanovení diagnózy, možná předávání magnetismu. Náhle, zjevně pod vlivem okamžitého impulsu, dospívá k rozhodnutí: „Dobrá, můžete fotografovat!“ Překvapený přítel vytahuje fotoaparát.

Zrovna mi léčitel trochu zatlačil na břicho; žádnou bolest přitom necítím, jenom jako by trošičku víc přitlačil pěstí.

Pohled zpoza fotoaparátu

Připravil jsem si aparát. Právě v tom okamžiku mu zajely prsty do břišní dutiny a vystříklo odtud trochu krve. Stál jsem asi dva metry od něj a všechno dobře viděl, místnost byla osvětlená zářivkami. Pracoval s vyhrnutými rukávy a holýma rukama, měl krátké silné prsty, ale přitom nijak zvlášť silně na břicho netlačil. Začal jsem rychle fotografovat.

Na vlastní kůži

Trvalo to krátce, asi několik desítek vteřin. Jednu chvilku jsem zvedl hlavu z lůžka a viděl, že zákrok je u konce a že mi žena utírá břicho papírovými utěrkami od hnědě červené tekutiny. Nic mě nebolelo, ani na kůži nebyly vidět žádné jizvy. Jenom zvláštní pocit v břiše zůstal. Když jsem se za chvíli podíval podruhé, pracoval mi na kolenu a vytahoval z otevřené rány kousek růžové tkáně. Ani koleno mě přitom nebolelo. Po zákroku mi jeho žena vystříkala okolí ran pravděpodobně vodou z rozprašovače a vytřela do sucha. Tím „krvavá“ část zákroku skončila. Následuje kvalitní masáž celého těla a uvolňování bloků v páteři a v kloubech. Je prováděná pevnými, silnými tahy, ale nebolí a je velmi příjemná. Zvlášť se věnuje lýtkům, kotníkům a prstům na nohou.

„Posaďte se!“

Přikládá mi ruku na prsa a na záda, celý jaksi ztichne a pak proslovuje modlitbu. Mluví polohlasem, myslím, že je to latinská modlitba z katolického prostředí. Nikdo v místnosti se nehýbe, tohle není chvíle na nic jiného, než na prosbu za zdraví a posílení pacienta, ať jsou naše víry jakkoliv různé.

Ošetření skončilo. Děkuji za ně a vstávám. Cítím se trochu mimo sebe. Ne kvůli senzačnímu pohledu na otevřené rány, vůbec ne; ale jaksi se mi ani v nejmenším nechce zapínat mozek, rád bych prostě jen tak byl a vnímal a cítil, snad taky si ještě déle připomínal ty chvíle na lehátku, posílil své dojmy a cítil se s nimi spojený. Je to přesně opačný stav než ten kolotoč myšlenek, ve kterém běžně žijeme a který často nedokážeme zastavit. Kdybych teď měl řídit auto, odmítl bych a šel si napřed sednout někam do parku.

Pohled zpoza fotoaparátu

Přítel se loučí a odchází, na řadu přichází moje žena. Fotografování a pozorování je teď na mně. Vysvětluje své potíže, uléhá na lehátko a pan Lino jí natírá tělo tekutinou. Přejíždí jí po břichu, jako by hledal kontakt s orgány, a pak bez jakéhokoliv přechodu a úsilí ponořuje prsty do břišní dutiny. Při otevření rány se odtud ozývá mlaskavý zvuk, prsty mu pracují v břiše a něco hledají. Přitom to občas v otevřené dutině s břišními orgány zamlaská. Stojím asi dva metry odtud, přistupuji ještě o metr blíž, léčitelova manželka mi uhýbá, abych mohl fotografovat. Tyto snímky nepůjdou na veřejnost, ale na třech z nich jsou patrné prsty zabořené v břiše; z toho na jednom je prst ponořený skoro v celé délce. Z místa zásahu stéká trocha vodnaté krve a léčitelova pomocnice ji zachycuje papírovou utěrkou, aby nestekla až na lůžko.

Když je zásah skončen, utírají oba místo, kde byla před pěti vteřinami otevřená rána. Paní Guinsada postřikuje břicho vodou a znovu utírá. Na jednom místě zůstalo ženě na břiše zarudlé místo, jinak je kůže naprosto zacelená. Léčba pokračuje masáží a něčím jako rehabilitačními cviky. Při závěrečné modlitbě vidím, že ji žena pociťuje podobně jako já velmi intenzivně, jako požehnání, dík a štěstí.

Teprve teď si naplno uvědomuji, že při fotografování automatika aparátu nezapínala blesk, a s roztrpčením zjišťuji, že snímky nejsou ostré. To náhlé svolení k fotografování a „cítím se trochu mimo sebe“ je právě na opačné straně hranice než chladné rozvažování a přesná manipulace s elektronikou.

Když další den na lůžko uléhá můj známý jako další pacient, je již blesk nastaven správně a aparát připraven. I tentokrát filipínský léčitel naprosto samozřejmě vnikne ukazováčky do břišní dutiny. Pracuje nad pupkem oběma prsty a z rány se při manipulaci v břiše občas ozývají mlaskavé zvuky. Něco z rány vyjímá. Snažím se fotografovat, seč můžu, ale digitální aparát má nepříjemné zpoždění po stisku spouště a ještě nepříjemnější prodlevu před dalším snímkem, než znovu nabije blesk.

Pan Lino vytahuje prsty z rány, ta se s mlasknutím uzavírá a při utírání pokožky je patrné, že na místě zásahu nezbyly žádné stopy. Dalším místem je oblast střev. Tady pracuje déle a chvíli mu trvá, než vyjme z těla to, co hledal. Jsou to nějaké zakrvavené kousky, nevím, snažím se hlavně co nejvíc vyfotografovat. Všiml jsem si, že když odkládá něco do umyvadla, udržuje si jedním ukazováčkem ránu otevřenou, aby se mu nezacelila. Pak si ji zase druhým prstem rozšíří na takový rozměr, jaký potřebuje pro práci v ráně. Myslím, že chvílemi měl v ráně i šest prstů.

Najednou je vše hotovo. Manželé Guinsadovi otírají břicho pacienta, zákrok je u konce. Na řadu přijde masáž a další úkony, počkám v čekárně.

Pohled od stolu

Mimo prostory léčení jsme se setkali ještě na obědě. Poznal jsem pana Guinsadu jako přátelského, trochu málomluvného člověka, řekl bych prostého a bezelstného, který není moc na filosofické rozhovory, ale soustřeďuje se na svou práci a chce ji dělat dobře. Řekl mi, že u nich v rodině léčil už jeho dědeček, že někdy narážejí na nepřátelství lékařů, ale že je v Německu a Anglii mnoho lékařů už naopak akceptuje.

„Co jste mi to vytáhl z těla?“, zeptal jsem se.

„Blokády. Tkáně“, odpověděl. Použil přitom slova tissue, které znamená tkáně nebo vazy. Domníval jsem se, že míní vazy v mém koleni a zeptal se znovu:

„Ale v břiše nejsou vazy – copak vytahujete z břicha?“

„Nemoci“, řekl lakonicky. Nevěděl, co by k tomu měl ještě říci.

Artur Zatloukal, Jiří Gottweiss

ROZHOVOR S FILIPÍNSKÝM LÉČITELEM – LINO BE GUINSADA

Jak dlouho léčíte?

Více než třicet let.

Jaká je tradice tohoto léčení na Filipínách?

Velmi, velmi dlouhá – už můj dědeček působil jako duchovní léčitel.

Jste nějakého vyznání nebo prostě věříte v Boha?

To považuji za velice důležité – věřit v Boha; jsem hluboce věřící, narodil jsem se jako křesťan a jako křesťan jsem také vyrůstal.

Mnoho lidí se k tomuto druhu léčení staví s mírným pokrčením ramen, spíše skepticky. Co k této léčbě můžete říci vy sám?

To, že mohu léčit, cítím jako dar. Vnímám to jako své poslání. Duch léčí a já jsem pouze nástrojem.

Před lety jsem sledoval v televizi záběr z léčení filipínského léčitele, který doslova tahal z pacienta něco, co evidentně do jeho těla nepatřilo, působilo to dojmem, že je tím ten člověk prorostlý… Tehdy jsem připustil myšlenku materializace z nejbližšího astrálního (jemnohmotného) okolí člověka.

To nemohu vysvětlit. Je to něco mezi spirituální a fyzickou úrovní, protože duch léčí a já jsem pouze nástroj.

Ve starém Řecku i Egyptě se po několikadenním půstu a modlitbách navazoval kontakt s vyššími úrovněmi bytí. Děje se něco podobného také ve vašem případě? Máte např. nějaká soustředění?

Koncentruji se a medituji, abych byl více v kontaktu s duchovní energií; a také abych sám sebe nabil energií. Duch je síla!

Jsme náročnější pacienti než jiné národnosti?

Není mnoho rozdílů.

Máte nějaké zvláštní prožitky při léčení nebo po něm?

Když pomáhám lidem, cítím se být šťastnější a otevřenější vzhůru.

Jsou některé nemoci nebo stavy, které byste v žádném případě neléčil? Např. zhoubné nádory, rakovina…?

Léčím téměř každé onemocnění. Největší užitek vidím, když mohu „tvrdým“ lidem předat co nejvíce síly, lásky, víry a harmonie. Předpokladem pro uzdravení je víra v Boha a otevření svého srdce lásce.

Vnímáte nemoc jako nutné zlo, se kterým je třeba bojovat, a nebo jako prostředek ke změně vnitřního života?

Nemoc znamená, že lidem něco chybí. Chybí nám láska. Naše duše potřebuje lásku. Náš duch je čistý.

Chcete lidem něco říci?

Tento čas je příležitostí k duchovnímu růstu. Ježíš nás učí žít v lásce, míru a harmonii. Lidé jsou příliš uzavření a mnoho přemýšlí. Je důležité, abychom se otevřeli, poté můžeme přijímat duchovní rozměr života.

Rozhovor vedl Jiří GOTTWEISS

Liberec 27. 3. 2006